Historie motokár v ČSSR 1959 až 1992 - 1. část ...

Jan Strnadl z Olomouce je novým členem redakce KartingSportu.cz, který se již delší dobu zabývá historii motokárového sportu, a to především v Čechách. Je bývalým členem organizačního výboru, který zajišťoval významné mezinárodní motokárové závody v Olomouci, hlavně tedy dva známé mezinárodní podniky ME. Snaží se ze svého pohledu přiblížit našim čtenářům motokárový sport v té podobě, v jaké vznikal a v jaké se rozvíjel za hlubokého socialismu.

Zde je jeho úvodní slovo k této části o historii motokárového sport u nás.

HISTORIE MOTOKÁR V ČESKOSLOVENSKU 1959 - 1992

Ú V O D

NA POČÁTKU BYLO SLOVO ...

O vzniku života na planetě zvané ZEMĚ bylo napsáno mnoho odborných knih, publikací a pojednání. Ve světě duchovním - v Bibli - se říká, že na počátku života bylo slovo. Já v žádném případě si nečiním nárok dělat si ambice na vytvoření nějaké nové teorie v této oblasti. Jen mě napadla taková paralela, že ve světě motoristickém se dá v přenesením slova smyslu říci, že na počátku vzniku motokár byla také myšlenka. Myšlenka o tom, jak se pohybovat bez pomocí nohou z jednoho místa na druhé a to rychleji, než jeho soused. Dalo by se říci, že šlo o to postavit si nějaké malé, levné, ale přitom rychle se pohybující vozítko - takovou malou hračku. Tato, nebo nějaká podobná myšlenka, se začala rodit pravděpodobně v hlavách mladých lidí na několika místech v Americe nezávisle na sobě, až několik nadšenců svařilo několik trubek, osadilo je motorem, koly a volantem, postavili první malá vozítka a začali mezi sebou závodit. Postupem doby se však ukázalo, že to není jenom taková malá hračka, ale vyvinula se z toho populární, plnohodnotná, silná a ve světě uznávaná motoristická disciplína, myšlenka se proměnila ve slovo a vznikla nová motoristická disciplína zvaná karting.

Následující řádky měly být původně jen jako pár vzpomínek a zážitků o motokárách a motokárovém dění z období, kdy jsem poprvé uslyšel hukot startu motokárové smečky na Spartakiádním stadionu v Olomouci od roku 1973 až do roku 1992, kdy 17. června 1992 v 16 hodin byl odmávnutý poslední závodník závodu motokár na tomto stadionu. Měla to být taková moje vzpomínka na dva motokárové vrcholy, které jsem v Olomouci zažil a několik postřehů a zajímavostí ze závodů motokár, které jsem jako novinář v 70. - 80. letech minulého století navštívil a zažil. Postupem času se mě však do rukou dostávaly různé historické dokumenty a materiály nejen o vzniku motokár ve světě, ale hlavně u nás doma - tedy době od roku 1958. Mně přišlo líto nevzpomenout si pomocí dostupných dokumentů na tuto dobu a přenést to málo, které se dochovalo, obrazně řečeno na papír. Opět to měla být původně jen taková vzpomínka na první průkopníky této zpočátku přehlížené, později však uznávané a dynamicky se rozvíjející motoristické disciplíny. Disciplíny, které se dnes právem říká malé Formule 1. Disciplíny, ze které se jak v předchozích dobách, tak i dnes rekrutují všichni přední automobiloví jezdci nejen velké Formule 1, ale i ostatních světových automobilových soutěží.

PŘEDESÍLÁM, ŽE CÍLEM TĚCHTO A NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKŮ NEBYLO A NENÍ SESTAVIT PODROBNOU HISTORII A PODROBNOU ČASOVOU OSU VZNIKU MOTOKÁR A MOTOKÁROVÉHO SPORTU VE SVĚTĚ A U NÁS. Je to pořád jen přenesení vzpomínek a fotografií buď mých, nebo bývalých motokáristů či příznivců motokárového sportu, kteří mně zaslali nějaké materiály, své vzpomínky nebo záznam rozhovorů s nimi na dobu jejich aktivního závodění a dobu, kdy motokáry u nás začínaly. ŘÍKÁM TO HNED NA ZAČÁTKU PROTO, ŽE NEJSEM ŽÁDNÝ HISTORIK, ANI DLOUHOLETÝ PAMĚTNÍK, ANI ODBORNÍK NA MOTORY, STAVBY PODVOZKŮ A NEBYL JSEM ČLENEM V ŽÁDNÉM VRCHOLOVÉM MOTOKÁROVÉM ORGÁNU. UPOZORŇUJI NA TO HNED NA ZAČÁTKU PROTO, ABY MĚ "NEKAMENOVALI" VŠICHNI TI OSTATNÍ BÝVALÍ ORGANIZÁTOŘI, POŘADATELÉ, DOBROVOLNÍ A OBĚTAVÍ PRACOVNÍCI, kteří se ve své době pohybovali kolem závodů motokár OTÁZKAMI, PROČ TAM NENÍ TO A ONO A O NICH NĚJAKÁ ZMÍNKA, NEBO NĚCO NAPSÁNO.

Při psaní těchto vzpomínek jsem vycházel jak z vlastních osobních zkušeností a zážitků z doby mého působení v organizačním výboru závodů motokár v Olomouci, tak z mé novinářské a dopisovatelské činnosti pro tehdejší Československý sport a motoristický časopis Svět Motorů jako jejich dopisovatel v letech 1973 - 1992. Z tohoto období se mně zachovalo samozřejmě nejvíce vzpomínek.

Proto v kapitolách o období roků 1973 - 1992 bude závodům v Olomouci věnován poněkud větší prostor. Vycházel jsem také z historických materiálů, které mně poskytla a zaslala celá řada doposud žijících pamětníků té doby, nebo jejich rodinných příslušníků, či dobrovolných činovníků. Protože však od té doby uplynula dlouhá doba a ne ze všech pořádaných závodů se dochovala nějaká dokumentace, nebylo možné sehnat všechny materiály, které by chronologicky zmapovaly celé motokárové dění u nás od jejich začátků až po současnost.

Tímto se omlouvám a prosím za pochopení všech těch, kteří v tomto materiálu nejsou uvedeni, jmenováni či není o nich zmínka, nebo o nějaké akci aspoň něco řečeno.

Věřím však, že i těmito vzpomínkami pamětníkům aspoň trochu připomenu dobu, kdy se motokáry poprvé začaly objevovat v tehdejším Československu, razit si cestu navzdory prvním úsměvným i neúsměvným kritikám, tehdejší byrokracii a prosazovat se do té podoby a popularity, kterou známe dnes. A mladé generaci zase ukáže mnohé, co předcházelo motokárovému sportu, který je v dnešní podobě, a za jakých podmínek se rodila motoristická disciplína zvaná u nás motokáry - ve světě karting - a jakým technickým vývojem prošla až do dnešní kapotované podoby malých formulí.

Historickou skutečností je, že Spartakiádní stadion v Olomouci psal v letech 1973 - 1992 historii motokárového sportu nejen u nás, ale i v Evropě.

Jak jsem k motokárám přišel

Psal se rok 1973, bylo mi 23 let a v Olomouci na Spartakiádním stadionu 11. listopadu 1973 se poprvé jel první závod motokár GRAND PRIX SIGMA. Viděl jsem předtím nějaké plakáty a přestože jsem k motorismu tíhnul už od dětství, nic mně to neříkalo a nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Ale v sobotu jsem znovu slyšel ve městě nějaký hluk motorů - bydlel jsem v té době asi 1 km od stationu - a protože mě přitahovala vůně benzínu a hluk motorů, nedalo mi to a šel jsem se za tímto zvukem podívat. Hned po startu první jízdy, kterou jsem uviděl, mě to tak zaujalo, že jsem se nechal vtáhnout do atmosféry závodu. Zůstal jsem tam až do konce závodu a tento moment způsobil, že jsem u motokár zůstal na dlouhou dobu.

V té době jsem začínal jako dopisovatel tehdejšího Československého sportu a psal jsem hlavně o fotbalu. Tento závod však byl pro mě námětem napsat článek také o něčem jiném, než jenom o fotbale. V reportáži o tomto závodu jsem se mimo jiné vyjádřil kriticky o nezajištění dostatečné bezpečné vzdálenosti diváků od závodní dráhy ze strany pořadatelů. Ředitelem závodu byl v té době Zdeněk Šebesta a spolu jsme se ještě neznali. V následujícím roce 1974 se závod motokár opět jel na dnes již bývalém Spartakiádním stadionu. Já, tehdy 24 letý elév, ale už jako takzvaný „ostřílený novinář", jsem vyhledal znovu ředitele závodu Zdeňka Šebestu, abych měl od něho první nejčerstvější informace o přípravách nového ročníku. Na svůj kritický článek o závodu z minulého roku jsem už dávno zapomněl, ale Zdeněk Šebesta ne. K mému velkému překvapení mě však uvítal přátelsky a hned na úvod mi řekl, že i když moje kritika byla tvrdá, byla oprávněná a že v tomto roce si dají na zabezpečení větší pozor. Z dalšího rozhovoru zřejmě vycítil, že mě motokáry zaujaly a nabídl mně, jestli bych jim nechtěl pomoci v tiskovém středisku a stát se členem pořadatelského sboru. Nikdy nebyl členem SSM, ani KSČ. Byla to ovšem doba hluboké totality, kdy se žádalo být společensky angažovaný v nějaké složce Národní fronty. Mě vůně benzínu vždy přitahovala tak, že jsem viděl v prací v tiskovém středisku možnost se nějak realizovat. Zdeněk Šebesta mě nemusel nikterak dlouho přemlouvat a touto nabídkou mě angažoval do tiskového oddělení pořadatelského sboru GRAND PRIX SIGMA 1974. Od tohoto roku až do roku 1990 jsem byl členem pořadatelského sboru nejdříve Grand Prix Sigma, kde jsem měl na starosti kromě vydávání tiskových zpráv i starost o novináře a televizní přenos. Od roku 1986, kdy po AMK Sigma převzal štafetu pořádání mezinárodních závodů motokár v Olomouci AMK Agroteam JZD Zlatý klas Štěpánov, jsem byl opět členem pořadatelského sboru mezinárodních závodů motokár v Olomouci, tentokrát pod novým názvem GRAND PRIX OLOMOUC , kde jsem byl opět vedoucím tiskového střediska a také m.j. i tajemníkem závodu. Kromě toho jsem prakticky od roku 1973 až do roku 1992 jezdil po závodech motokár jak v kraji, tak i na závody Mistrovství ČSSR. Psal jsem o těchto závodech jako dopisovatel tehdejšího Československého sportu a motoristického časopisu Svět motorů.

Není to nějaké staromilství nebo žehrání na to, jaké mají dnešní začínající motokáristé možnosti a podmínky pro závodění. Je to jen připomenutí pionýrské doby, ve které motokárový sport u nás začínal, jakým i složitými peripetiemi procházel a jak mnohokrát složité překážky musel překonat, než se vypracoval do dnešní podoby. Je třeba si uvědomit, že naše republika od roku 1948 až do sametové revoluce - 1989 - resp. 1990, byla součástí zemí tzv. socialistického tábora. Zemí za železnou oponou, ohraničenou doslova ostnatými dráty, kdy dostat se na "Západ" - například do Rakouska, Německa, Itálie a dalších zemí a něco si tam koupit, bylo nemyslitelnou, nebo těžko dosažitelnou skutečností. To, co je pro dnešního mladého člověka normální a automatické - vycestovat běžně bez problémů kamkoli do zahraničí, jako když jedete v republice z jednoho místa do druhého, bylo pro obyčejného člověka normálně neproveditelné, pokud neznal nějakého vysoce postaveného činovníka "strany", nebo měl náhodou štěstí a dostal devízový příslib. Jednou z možností, jak se dostat na "Západ" bylo stát členem nějakého sportovního klubu nebo být organizovaný v nějakém automotoklubu Svazarmu. Závodníci nejezdili do zahraničí jen kvůli závodění, ale samozřejmě to bylo spojeno s osobními nákupy různého nedostatkového zboží, které u nás nebylo a bylo jen na západě od našich hranic. U motokáristů to potom bylo hlavně nakupování techniky a různých dílů motorů pro své motokáry od Italů, Němců, Rakušanů a jezdců dalších západních zemí, nebo případně návštěvy přímo továren na výrobu podvozků, motorů a dalších součástek, aby mohli konkurovat těm nejlepším na různých mezinárodních závodech. Samozřejmě nakupovalo se tehdy za tzv. "tvrdé valuty", to znamená většinou za západoněmecké marky, rakouské šilinky, italské liry, případně za americké dolary, podle toho, co se každému podařilo sehnat mimo oficiální devízový příslib.

Tady sehrávaly velkou úlohu právě základní organizace Svazarmu a vliv, postavení a známosti vedoucích představitelů těchto klubů v tehdejší hierarchii socialistického zřízení. Od okresních, přes krajské až po státní a stranické orgány, kde jednotliví soudruzi povolovali či nepovolovali a dávali či nedávali kulatá razítka na žádosti o povolení výjezdu, na devizový příslib atd. Podobné to bylo od 70tých let s výjezdy klubových a reprezentačních družstev do zahraničí na mezinárodní závody a s pořádáním mezinárodních závodů v Československu.

O tom, jak to bylo složité zorganizovat výjezd nějakého motokárového klubu na závody do tehdejší západní Evropy vzpomíná ve své knize "Motokáry - láska moja" její autor - bývalý významný přestavitel motoristického a motokároveho sportu na Slovensku Vladimír Motyčka v kapitole Organizovanie výjazdov do cudziny, s jehož souhlasem mi bylo dovoleno použít z jeho knihy některé pasáže do těchto mých vzpomínek - text je přeložený co češtiny:

Vladimír Motyčka

V.M. "Zorganizovat zahraniční výjezd a dotáhnout ho až do schválení a absolvování bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století velmi složité, zdlouhavé a plné všelijakých byrokratických a policejních požadavků ,přes které se jen málokomu podařilo dostat. Proto bylo výjezdů velmi málo. A kdo si je dovedl vyřídit - a nedej Bože i vícekrát ročně jako například já - byl bombardovaný ze dvou stran. Musel jsem zjistit, jak na to a přejít občas těm bylo byrokratů přes rozum.

Na ÚAMK Praha jsem se seznámil s Ing. Petrem Němečkem, který byl výkonným pracovníkem pro sport. Od něho jsem dostal nezaplatitelné rady jak v tom chodit. V první řadě bylo třeba sehnat kalendář mezinárodních závodů v zahraniční na další rok, ten mi dal Petr. Potom bylo třeba poslat na ÚAMK Praha žádost o klubový výjezd, ve kterém bylo třeba uvést název závodu, místo a termín konání, stát, účel výjezdu - například příprava na sezónu, kontrola výkonnosti před nějakými domácími či mezinárodními závody - a dále seznam účastníků zájezdu. To se uvádělo zvlášť závodníci, mechanici, doprovod, vedoucí zájezdu, členství v KSČ, umístění v mistrovství ČSSR. Pokud nebyly výsledky, tak to bylo bezpředmětné. A hlavně kdo převezme zabezpečení za výjezd. Tady se uváděl obyčejně ten automotoklub, který měl nejlepší jméno a proto se některé kluby spojovaly. Například s námi se spojil AMK Lučenec a JZD Podhoran Lukov a občas motokár klub Praha. Samozřejmě vedoucí výjezdu odpovídal automotoklubu ÚAMK a ministerstva vnitra za všechno.

K žádosti bylo třeba přiložit originál pozvání od organizátora závodu a finanční krytí, neboli kolik vám organizátor zaplatí za to, že tam budete startovat. Toto všechno bylo třeba zaslat na ÚAMK do října běžného roku na závody v tom následujícím roce. Všechno se většinou dalo vyřídit bez větších problémů, až na pozvání a finanční krytí rok dopředu. To znamenalo vyřídit pozvání na závody zpoza "železné opony" a finanční krytí 78,- západoněmeckých marek na osobu a den pro 10 osob na 5 dní - tedy 3.900,- západoněmeckých Marek, plus zadarmo ubytování a stravu. Takto to bylo prakticky nemožné a skutečnost byla jiná. My jsme pořadateli museli zaplatit startovné a když jsme bývali v Aviích na trati, taky jsme museli zaplatit připojení na vodu a na elektřinu. Takže na tom skončila většina žádosti o klubové výjezdy, ale ne naše. Radou zase pomohl ten nejpovolanější Petr Němeček. Řekl mně - " Vladimíre nemáš pozvání, nemáš finanční krytí - tak si ho udělej - prostě vyrob si to ". Kdyby to bylo třeba nyní, není to žádný problém. Na dnešních kopírkách a barevných tiskárnách se dá vyrobit všechno. Jenže tehdy to nebylo. Ale já jsem měl originál korespondence s organizátory i s razítky a tak jsme si vyrobili potřebné dokumenty sami. Ještě ale tady byl jeden problém. Muselo to přijít ze zahraničí. To zase vyřešil Jožko Konopka přes přátele na maďarské celnici. Odtud přišel barevný fax na ústřednu v naší továrně, kde jsem pracoval a už to bylo v pořádku. Pro dobro věci jsme i toto zařídili, aby se chlapci dostali na závody ven. Samozřejmě toto ještě nezaručovalo, že vám výjezd i schválí. To ještě chtělo jet dvakrát do Prahy a v té které kanceláři bylo třeba hodně potlačit, v jiné zase bouchnout řádně do stolu. A na to jsem já byl v hodná persona.

Když nám schválili výjezd - také se mi nepodařily všechny zrealizovat - tak bylo třeba vyřídit, aby nám dali služební pas a zálohu na cestu. To mělo na starosti mezinárodní oddělení. A tam jsme v tom jeli díky "litrovým kolkům" a měli jsme to dobré. Záloha se samozřejmě musela po návratu vrátit, ale na celnici to bylo v pořádku když viděli, že máme od vrchnosti peníze. Další velký problém nás čekal, když jsme se vrátili. Bylo třeba napsat na každého člena výpravy vyúčtování, neboli rozepsat fiktivní peníze, které jsme měli dostat od organizátora. Samozřejmě že jsme je nedostali. Takže zase vyrobit potvrzení, že jsme je dostali. Kromě toho jsme se všichni skládali, abychom mohli nakoupit pozornosti pro úředníky, kteří na to čekali, a měli jsme za to pootevřené dveře na další výjezd. Projít úspěšně přes všechny tyto překážky se podařilo jen díky některým klukům. Reprezentačních výjezdů bylo také málo, proto bylo potřebné každoročně podstupovat tuto torturu, aby se naši závodníci měli možnost porovnat s nejlepšími ze zahraničí a získávat tak velmi potřebné zkušenosti. A také nemalé míře nakoupit i zahraniční sportovní techniku a potřebné náhradní díly, které se u nás koupit nedaly " - říká ve své knize Vladimír Motyčka.

To byla pro ilustraci jen taková malá ukázka doby a poměrů v tehdejší naší společnosti od jiného pamětníka, který také působil v motokárovém prostředí v tehdejším Československu - potažmo na Slovensku.

Příště v další části již bude řeč o prvních pionýrech motokárové sportu v Československu.

icon Jan Strnadl icon 6.7.2020, 11:24 icon 1200x icon 0x